Dva týdny v Heidelbergu aneb jak mě Turci naučili milovat němčinu

Všechno začalo v mojí hlavě před prázdninami v druhém ročníku gymnázia. Moje neutuchající potřeba vyrazit někam do světa mě zavedla k myšlence jazykového pobytu. Ano, mohl jsem jet na nějaký předražený kurz do Česka, ale moje dobrodružná povaha mě donutila vyjet raději na předražený kurz do zahraničí. Jelikož němčina byla už na základce můj oblíbený jazyk – hlavně proto, že mi zvedala sebevědomí, když jsem ji jako jediný jakžtakž ovládal, tak byla moje volba poměrně jasná. Pojedu na jazykový pobyt do Německa a nejlépe někam, kde se něco děje. Volba padla na Heidelberg. Stotisícové univerzitní město ve spolkovém státě Bádensko-Württembersko. Důležité pro mě bylo slovo „univerzitní“. Chtěl jsem se totiž aspoň trochu cítit jako místní student a co nejlépe do této komunity zapadnout.

Můj vysněný jazykový kurz se pomalu blížil a z agentury mi přišel mail, u koho to vlastně budu přes tento čas pobývat. Otevřel jsem mail a nálada mi najednou trochu poklesla. Byly tam totiž jména lidí, které ale vůbec německy nezněly. Můj sen o dvou týdnech plných němčiny se najednou rozplynul. Co když nebudou umět německy? Tato otázka mě najednou začala pronásledovat. Po chvilkovém bádání na internetu jsem zjistil, že tato jména jsou turecká. Ne, že bych proti Turkům něco měl, ba naopak. V Turecku jsem kolikrát byl a vřele tento stát doporučuji, ale že by mě měli v mé němčině někam posunout? To jsem si vůbec nebyl jistý.

Přišel Den D. Konečně jsem se vydal na cestu do Heidelbergu. Očekávání byla vysoká. Po pár hodinách cesty, v autobuse plném uřvaných Čechů, můj dvoutýdenní zážitek konečně začal. Když jsem vystoupil z autobusu, tak první myšlenka byla: Je tu strašný vedro. Ano, byl jsem zpocený jako dlouho ne a moje nervozita začala stoupat. Po chvíli čekání jsem spatřil malého usměvavého pána. Přišel jsem k němu a lámanou němčinou se mu představil. Byl to můj turecký taťka. Hned jsme si padli do oka. Oběma se nám totiž pusa nezastaví. Vzal mi do auta kufr a vydali jsme se do nedaleké vesnice, kde jsem měl dva týdny pobývat. Už během cesty ze mě spadla všechna nervozita a já si uvědomil, že moje vysněné dva týdny začínají. Po chvilce jsme dojeli k nim domů. Moje adoptivní rodinka bydlela ve vesnici jménem Nussloch. Vím, že Loch znamená německy díra, ale díra to rozhodně nebyla. Lepší přechodný domov jsem si totiž nemohl přát. Když jsme vystoupili z auta, seznámil jsem se s ostatními členy rodiny, s mamčou a dvěma syny. A musím říct, že mi tak přirostli k srdci, že po dvou týdnech jsem vůbec nechtěl odjet. Obavy, o kterých jsem mluvil na začátku, se také rázem rozplynuly. Jejich němčina byla perfektní a pokud parkrát řekli turecké slovíčko, tak mi to vůbec nevadilo. Ba naopak. Můj zájezd za němčinou mi přinesl i zájem k turečtině. I když jsem jim nerozumněl ani slovo. Doufám, že mě snad moc nepomluvili.

Studoval jsem v jazykové škole uprostřed Heidelbergu. Zařadili mě do třídy, kde ostatní studenti ani moc nevědeli, kde vlastně Česko je. Když jsem poprvé přišel do třídy, připadal jsem si jako na jazykovém kurzu v Asii. A byl to opravdový zážitek. Najednou jsem si uvědomil, že kdykoliv člověk jede někam do zahraničí, vždy potká lidi ze všech koutů světa. A mně se to strašně líbilo. Před zahájením výuky přede mnou byl velký problém. Ke komu si mám vlastně sednout? Nakonec mi padl do oka přijemný Japonec, který seděl v první řadě. Když jsem si k němu sedl, tak jsem zjistil, že Česko zná a že u nás dokonce i byl! To pro mě bylo něco naprosto nevídaného. Po pár dnech výuky jsem si zamiloval všechny lidi z mojí třídy. Takže nejenom, že jsem si zlepšil němčinu, ale díky tomuto pobytu mám přátele z Japonska, Číny, Thajska a Ruska.

Dny plynuly jako voda a já jsem si začínal v Heidelbergu připadat jako doma. Když přišel den odjezdu, nechtělo se mi domů. Nakonec jsem přeci jen do autobusu nastoupil. Bylo to ale těžké loučení. Heidelberg a všechny vzpomínky na něj mi vždy zůstanou v paměti. Nejenom že jsem si zlepšil němčinu, což je mimochodem to nejmenší, ale poznal jsem spoustu úžasných lidí, rozšířilo mi to obzory a dalo mi to tolik zážitků, co v komfortní zóně nikdy nezažijete. Takže pokud máte možnost někam vyjet, chytněte se této příležitosti, protože vám to možná změní celkový pohled na svět a dá vám to tolik, že se až budete divit, proč jste někam nevyjeli už dřív.

Na závěr bych chtěl říci, že tento jazykový kurz jsem si našel na stránkách společnosti Student agency a musím říct, že mi pomohli se vším, co bylo třeba. I v průběhu kurzu jsem je kdykoliv mohl kontaktovat a požádat je o pomoc.