Opuštění mamahotelu

Pro člověka, co byl až doteď jen v „mamahotelu“ a bydlel tedy u rodičů, je to možná ještě větší výzva. Ani na jednu z těchto věcí se nedá úplně připravit. Musíš do toho prostě jít a nejlíp úplně po hlavě. To, jestli to člověk zvládne, se ukáže až pak.

V roce 2017 jsem nastoupil na VŠCHT. Vždycky jsem se řídil jednoduchým heslem: „Když nevíš, tak se ptej.“ Často jsem se bavil se studenty vyšších ročníků, protože jsem chtěl vědět, co mě bude v nadcházejících letech čekat, vstřebat tu jejich zkušenost a připravit se na to. Bylo zajímavé, že se vždy opakovala jedna rada: „Vyjeď na ERASMUS.“ Říkal jsem si, že to asi bude dobré, když to říkají. Po prvním semestru jsem se rozhodl, že dám na radu starších a další rok vyjedu. Upřímně, moc jsem nevěděl, do čeho jdu, ale mám rád výzvy. Šel jsem do toho po hlavě a jsem se rozhodl vyrazit na rok do Norimberku studovat svůj obor v němčině. Nikdo, komu jsem o svém plánu řekl, mě nechápal. „Cože?! To bude strašně těžký! Ses úplně zbláznil, ne?“ slýchával jsem.

Na začátku jsem měl dva cíle: naučit se německy a osamostatnit se. Druhé zmíněné zní možná jako blbost, ale když člověk žije v „mamahotelu“, tak se většinou nemusí starat o věci jako praní, vaření a uklízení. Němčinu jsem měl už na střední, ale když jsem pak přišel do kontaktu s Němci, tak mi přišlo, že je to úplně nový jazyk. Do té doby jsem totiž byl zvyklý pouze mluvit německy jenom ve škole, kde se všichni snaží všechno správně vyslovovat, mají omezenou slovní zásobu a dbá se na gramatickou správnost. Když jsem ale přijel do Norimberku, měl jsem pocit, že jsem se ocitl někde v „džungli“. Lidé kolem mě mluvili s přízvukem, hovorově. Zkrátka jsem se moc nechytal.

Doteď si pamatuji svůj první den na kolejí. Přijel jsem s kufrem a měl jsem se ubytovat. Zavolal jsem hausmeisterovi, aby přišel, že jsem tady. Najednou se přede mnou objevil takový malý, tlustý, usměvavý, plešatý pán s knírkem a začal mě provázet po kolejích. Všechno mi ukazoval a vysvětloval mi, jak co funguje. Teda já jsem mu moc nerozuměl, protože mluvil strašně rychle se silným přízvukem. Ten chlap byl ale veselá kopa, pořád o něčem vtipkoval a smál se vlastním vtipům. I přesto, že jsem mu moc nerozuměl, tak to bylo super a díky té jeho dobré náladě ze mě úplně opadnul ten můj počáteční ostych a strach.

Časem si člověk najde spoustu přátel, se kterými tráví čas. ERASMUS je podle mě jeden z nejideálnějších způsobů, jak se za poměrně krátký čas seznámit, s co možná největší počtem lidí. Všichni jste v cizí zemi, všechno je pro vás nové a jediný způsob, jak „přežít“, je navzájem si pomáhat. Moc se mi líbilo, jak se tam u každého projevovala určitá míra patriotismu. Ve smyslu, že každý rád mluvil o své zemi a chtěl zní ukázat to nejlepší. Já jsem často jezdil domů, protože jsem to měl kousek. Rád jsem vozil různé věci z Česka, abych ukázal, co tady máme dobrého. Jednou za týden se dělala společná večeře. Většinou se vařilo nějaké jídlo, které bylo typické pro zemi, ze které byl ten, kdo to pořádal. Člověk ochutná nejrůznější druhy jídel a dozví se spoustu věcí o dané zemi, To je vlastně další skvělá věc na ERASMU. Nejenom, že poznáte zemi, ve které jste, ale také se dozvíte spoustu o těch ostatních, což se pak v budoucnu hodí, když budete chtít někam cestovat.

Na pobyt v zahraničí se podle mě nedá připravit. Člověk se toho ale nesmí bát. Přijdou náročnější chvíle, to ano, a ne vždy je to procházka růžovým sadem, ale za tu kopu zážitků a srandy to určitě stojí. Dneska si už na ty horší chvíle ani nevzpomenu, ale na ty dobré vzpomínám pořád rád.