Nejhorší může být nejlepší!

Přesto se na mne po chvíli obrátilo pár tázavých očí s otázkou: „Katerina, willst DU es machen?“ Já neurčitě přikývla. Následně to všichni odsouhlasili oficiálně demokratickým zdvižením paže! Ende, šlus!

Tak přibližně takto se odehrál okamžik, který proměnil můj Erasmus z dokonalého na nejdokonalejší zážitek. Onoho březnového večera jsem se stala druhou předsedkyní studentského spolku Schuntille e.V., který spravoval kolejní hospodu v Braunschweigu. Já, Erasmačka z Česka, která původně chtěla jen trochu pomáhat na baru a poznat pár nových lidí. Své předsevzetí jsem naplnila beze zbytku – pomáhala jsem „trochu více“, poznala spoustu (!) nových lidí a jako bonus řešila také spoustu (!) papírů.

Nedovedete si představit tu paniku, která tenkrát projela mým tělem pět minut poté, co jsem tak ledabyle odsouhlasila jejich návrh. „Musíš to odvolat, zvedni se, jdi za nimi a zruš to! Tohle nejde, to nedáš, máš přece školu! Když nepřivezeš těch čtyřicet kreditů, tak tě vyhodí! To bylo fakt to NEJHORŠÍ rozhodnutí, co jsi kdy udělala!“ tyto a podobné myšlenky se tenkrát honily mou hlavou. Byla jsem totiž nesmírně unavená po celodenním cestování autobusem z Belgie, kam jsem si udělala výlet a jediné, po čem jsem toužila, bylo se jen oficiálně stát řádovým členem a jít spát. Avšak člověk míní, život mění.

Nakonec jsem ale nic neodvolala a udělala v dané chvíli tu nejrozumnější možnou věc –šla jsem spát. Po probuzení to nebylo o mnoho lepší a měla jsem stále hodně pochybností! Začátky našeho předsednictvíbyly tenkrát opravdu krušné. Netušila jsem(společně s první předsedkyní), která bije, co vše je nutno udělat, na koho se obrátit. Nerozuměla jsem německým formalitám a vše mne děsilo. Ale čas plynul... Na prvomájový předvečer (rozumějte Čarodějnice) jsme s velkým úspěchem společnými silami uspořádali párty pro asi sedm set studentů, do toho byly čas od času nějaké páteční koncerty a v červnu též tradiční dvoudenní hudební festival Musikum, na němž vystoupilo osmnáct kapel různých žánrů. Organizace, komunikace, papírování– to vše šlo s postupem času mnohem snáze a já nakonec zjistila, že jsem tomu propadla! Hospoda Schuntille se stala mým druhým domovem a ti lidé mou druhou rodinou. Nikdy na ten úžasný půlrok s nimi nezapomenu. Na konci pobytu mne opravdu mrzelo, že musím být z pozice odvolena... až tak jsem si to zamilovala.

Vděčím všem, které jsem díky tomu poznala, opravdu za hodně a moc si cením toho, že vím, že se nyní mám vždy kam vracet. Tenkrát to bylo vážně to NEJLEPŠÍ rozhodnutí, co jsem kdy udělala...!