Jak jsem se ztrapnila před celou třídou a zažila skvělý rok plný převratů

No jo, jenže němčinu nikdo z nás nemá zrovna v lásce, neumíme ji, co bychom tam tedy dělali? Přesto se nachází pár nadšenců. Jsem mezi nimi. Nerozumím tomu, co píšu na přihlášku do německé školy, nebo je to přihláška do projektu? ... Ani tomu nerozumím. Vážně nevím. Přepisuji jen to, co mi profesorky diktují v kabinetě. „Tohle nemůže vyjít,“ říkám si a vlastně v to i tak trochu doufám. Uvědomuji si, že nechci opustit svoje kamarády a mojí skvělou třídu.

„Tak letos udělujeme výjimku a jedete z naší školy dvě, Hanko, gratulujeme.“

Beru to jako hotovou věc a jdu čelit této výzvě. Začíná to skvěle, mám štěstí a nemusím na internát, budu bydlet u hostitelské rodiny. A co je ještě lepší, moje nová německá maminka je Češka. Mají tři děti, které nenaučili česky, což se ovšem ukazuje jako velká výhoda. Díky komunikaci s nimi, každodenním docházením do školy a drbání kluků se rozmlouvám a rozšiřuji svoji slovní zásobu tempem, kterému sama nevěřím. Postupně si hledám kamarády i mezi spolužáky. Mám ve třídě jen čtyři holky a sedmnáct kluků. Co víc si může holka v pubertálním věku přát? Bylo to úžasné, navíc při zpívání písniček, flusání papírových kuliček z dutých propisek a jiných šprýmech není slov ani třeba. Díky mé hostitelské rodině jsem navíc téměř každý víkend na nějakém výletě, chodím s mými novými sestrami na atletiku, a dokonce se účastním i závodů v Pasově. Projíždím s holkami bobovou dráhu, objevujeme krásy stezky v korunách stromů a také poprvé absolvuji návštěvu cirkusu. Výčet zážitků by mohl pokračovat ještě na další stránku, ale zároveň všechno nebylo tak růžové, jak se zdá.

Tak třeba můj druhý den ve škole. Vlastně už ten první jsem byla zmatená jako myš. Při zapisování rozvrhu na celý školní rok jsem použila asi sedmkrát písmenko „D“, někdy ve významu „Deutsch“ jindy zase jako „Dějepis“. Očividně se mi do německého jazyka nechce přepnout. To značí i zkušenost ze zmiňovaného druhého dne. Do třídy přichází vždy dobře naladěný profesor chemie. Všichni se postavíme a jednohlasně profesora zdravíme: „Guten Morgen, Herr Schmidt!“ Ano, i toto byla jedna z jiných zvyklostí, ale člověk si lehko navykne. Všímavý pan profesor hledí na novou nesmělou studentku v první řadě snažící se dělat neviditelnou. Nevyšlo to. Pan Schmidt se ptá, jak dlouho už jsem u nich ve škole. Rozumím mu, ovšem jak se řekne, že jsem přišla včera? ... Nevím. „Zítra,“ zní moje odpověď, okamžitě podpořená burácivým smíchem celé třídy. Trpělivý profesor to nevzdává, ptá se znovu: „Jak dlouho už jsi tady?“ „Včera,“ vzpomněla jsem si na slovíčko „gestern“. Spolužáci se mi opět smějí tentokrát s panem učitelem včetně. „Takže jsi přišla včera?“ „Ja,“ říkám polohlasem a teď mě už prosím nechte zmizet!

Tohle je jen ukázka toho, jaké situace tam na vás čekají. Je to trnitá cesta. Každý z nás zažil jiné problémy. Ztratíte se ve městě, ve škole, nevíte, jak funguje sytém ve školní jídelně, kde je tělocvična, v kolik je zítra sraz na školní výlet apod. Zní to banálně, ale když si uvědomíte, že tohle všechno se děje v cizím jazyce, neznáte zemi a jinou kulturu, není to sranda. Není, tedy jen ze začátku. Později se naučíte brát takové věci s nadhledem, s klidem, zjistíte, že každý kolem vám velmi rád poradí a jakmile se dozví, že jste z ciziny a mluvíte německy, získáte si takové sympatie, že vás to motivuje se němčinu naučit ještě líp. Ta moje se zlepšila tak, že jsem se z nejhorších studentů ve třídě posunula k premiantům.

Není to ovšem jenom o jazyku. Tento rok mi dal nespočet kamarádů, za kterými jsem ještě dlouho poté dojížděla, nepropásla jsem jejich oslavy narozenin, maturitní ples a ještě před rokem jsem byla se spolužákem na obědě. Zároveň se posílily vztahy s mými českými kamarády, naučila jsem se rozlišovat pravé přátele a vážit si jich o to víc. Když jsem se vrátila následující rok zpět do třídy, vše bylo jako dřív, tady na vás všechno počká, i když se tomu bojíme uvěřit. Největším přínosem celého pobytu pro mě ale byly asi právě ty výše jmenované malé problémy, životní situace, s kterými bych se doma nesetkala. Získala jsem díky nim pomyslné brnění. Už mě smích cizích lidí jen tak nerozhodí, umím s větším klidem řešit nepříjemné situace, nebojím se zeptat, jsem zároveň více komunikativní a také o 7 kilo těžší – na to pozor, německá kuchyně je výborná!

Shrnuto podtrženo: Je to boj, čelit cizí zemi, navíc pokud neumíte jejich jazyk, stejně jako já neuměla německy. Ale zaručuji vám, že tenhle boj vyhrajete a co víc, z bojácného neználka v košili se stane rytíř s nejlepším brněním široko daleko. A to za to stojí, nemyslíte?